Špatně naprogramovaný mechanismus

(krátká
povídka, možná spíš k pláči než k smíchu)

Milovali se.
On neuměl být přirozeně něžný, ale snažil se. Jemně
jí líbal na krku a hladil po bradavkách. Pak rukou sklouzl na břicho.
„Lochtá to" zasmála se.
Sklouzl níž a hladil jí. Tam.
Proč už teď, pomyslela si. Rukou se doširoka roztáhla, aby mohl pohodlně dovnitř.
To jí vzrušilo.
Otřel se jí o vchod dírky a pokračoval dál. Dovnitř a ven, sem a tam.

„Líbí se ti to, miláčku?"
„Ano", odpoví ona a pomyslí si, kdyby to tak dělal pomaleji.
Úplně dovnitř a táhle ven, tak se jí to líbí, ale nemá odvahu říct mu to.
Ona se snaží rytmicky vzdychat. Když přirazí na doraz, trochu to bolí a lehce to vzrušuje.
Ale kde je to velké vzrušení?
Přece má chvění procházet celým tělem. Měla by se stahovat rozkoší, ale ona přemýšlí, co si vezme zítra na sebe na maturitní večírek.
Teď vezme její nohy a zvedne je do výšky.

Proniká do ní úplně.
Líbí se jí to, ale bože ten hrozný špek na břiše vypadá v téhle pohoze děsivě, zhrozí
se! Snad si ho nevšimne. Zavzdychá z toho nahlas. Ještě dnes musím cvičit, přikáže si.
„Ne tak nahlas", napomene jí
a obrátí jí na záda.
Ona si poslušně klekne na všechny
čtyři.
Klesne rukama na předloktí, ví, co bude následovat,
bude jí tvrdě šukat.
Bolí jí to, tak zvedne pánev výš a roztáhne nohy víc. Chce to tak, tak to musím vydržet, přikáže si.
Není to tak, že by se jí to nelíbilo, jen žádný
vnitřní karneval pocitů se prostě nekoná.
Jsem asi špatně
naprogramovaný mechanismus, konstatuje pro sebe.
Kdybych si alespoň mohla lehnout na břicho a přitisknout se na polštář.
Navíc si určitě všiml mé celulitidy na zadku. Nesnáším svůj zadek!
Přitom mám sex ráda. Nabíjí mě zvláštní energií.

Baví mě si s ním hrát pusou, lízat ho, sát a olizovat. Líbí
se mi zkoušet, co dokážu, překonávat se a sunout ho do pusy níž
a níž. Až na doraz. Už se mi to párkrát skoro podařilo. A
minule u zrcadla to bylo skvělý a vzrušující. Pozorovat svojí
tvář, když mu to dělá pusou. Vzrušovalo mě, jak do mě mizel.
Přišla jsem si tak výjimečná, přemítá.
A viděla jsem jen tvář, ne mé tělo, které je tak nedokonalé. A ani mně nevadilo,
že se mi rozpila řasenka.
Ve směsi svých myšlenek cítí jak zrychluje, přiráží rychle a brzy bude konec. Bude stříkat.
Vytáhne ho a jako obvykle se vystříká na její tělo. Jinam se neodváží.
Oddychují.
Kdo ví, o čem on i ona přemýšlí.

Jedno je jisté, na krátký čas bude mezi nimi klid.
Jeho nebudou tolik rozčilovat maličkosti, jako otevřená dvířka u kuchyňské linky a ona se bude častěji usmívat.